Vildovo dobrodružství

7. července 2013 v 14:04 | Robka
Vilda, mladý chlapík švarný,
dlouho neměl děvče žádné.
Nemíval čas na lumpárny
a pracoval vždycky řádně.

Samota mu krkem lezla,
bodejť by ne, ve třiceti!
Žádná se však nenalezla,
se kterou by moh mít děti.
 

Podivuhodný příběh

1. dubna 2013 v 18:17 | Robka
Petr Pokluda procitl poránu podrážděně. Přátelské posezení přetáhlo půlnoc, pivo plnilo půllitry, proudilo potokem, poté podnapilí pořvávající přátelé pokračovali poutí po přilehlých pohostinstvích. "Petře, přátelství přetrvá, pokud půjdeš pařit," pravil Přemek. "Parta pije pospolu, pamatuj!" Petr přemáhal přirozenou potřebu padnout pod peřinu, potlačil protest. Pokolikáté? Parťák platí pivo, proč protestovat? Petrovi přezdívali "podpantoflák", poněkud příšerná přezdívka. Proto Petr polkl parťákovy plky, pokýval prokvetlou palicí, pravě: "Pojďme!"
Potlačil představu Pavly, pohněvaně pochodující prázdným, pustým příbytkem. Pokud přišel pozdě, Pavla pokřikovala peprné posměšky, plácajíc Petra pokličkou po počínající pleši. Pavlino příznačné pokřikování pokaždé probudilo panelák. Páté poschodí poslouchalo, paničky pištíc povzbuzovaly Pavlu, pánové pobaveně přáli Petrovi pěknou polízanici.
"Pitomče, příživníku, pijane, protivo, pazdráte," plynulé pořvávání pak prostřídal průlet předmětů pokojem. Pokličky, památeční podšálky, parádní příbory - pozůstalost po příbuzné - poletovaly příbytkem.
Petr pošilhává pak po plotně, po papiňáku plném polévky. Prázdné panděro prozpěvovalo popěvky, po pivu pělo pokaždé.
"Proč pokukuješ po polévce, pitomče!" prskala Pavla. "Příště povečeř po putykách. Popitému polévku přihřívat? Pošuku!"
Prásk! Pavlin políček pálí, Petrovi pusa puchne. Padá, pluje po plovoucí podlaze, pomalu pozbývá paměti, poté pokojně pochrupuje. Pavla přikryje Petra potrhanou peřinou, pěkně po podbradek, pak potichu projde předsíní. Provokuje, pako. Pavla povlíkne postel, plácne polštářem, přehodí peřinu. Překulí příliš překypující postavu přes pelesť. Paráda. Přesná podoba příjemného, poklidného pelíšku. Pak pospává, představa polonahého Přemka přemáhá Pavlino podvědomí...
Petr procitne podchlazen. Palicí poskakují permoníčci, pochroumaná pravá paže pobolívá. Poodhrne peřinu, podlaha podkluzuje. Pohlédne pod poličku - předevčírem pletl pomlázku. Pomlázka pod poličkou prozatím postává, pestrobarevné pentle pěkně povlávají. Příležitost probudit Pavlu příjemným poplácání pozadí.
Petr popadne pomlázku, plně probuzen. Pavlo, počkej! Plížením překoná předsíň. Pomlázka překáží, Petr připevní pruty pod pyžamo. Před pokojem povstane, počká. Pomlázku podrží pravou paží, pomalu pootevře. Pokřik Pavly, posedávající před postelí, překoná Petrovy představy. Přehne Pavlu přes pelesť, pořádně práská pomlázkou, Pavlino pozadí pokrývá purpur. Pláče, pokřikuje. Petr pojednou přestane, pohlédne pod postel. Proč? Pod postelí polehává Přemek. Přemku, podlý Přemku! Příště povídej pitomosti. Popadni Pavlu pod paži, padejte!
Pomlázka pomohla Petrovi poznat Přemkovu povahu. Pěkný přítel! Pak Petrovi proklouzlo přes pusu pousmání. Pohoda! Přemkovi Pavlu přeje. Příští pondělí přijde pěkně pomlácený.

Ach, ta vášeň nekonečná...

2. března 2013 v 19:03 | Robka
To se potkal pán se slečnou,
jednou večer na baru.
Sliboval jí lásku věčnou,
taky vášeň nekonečnou,
a nebál se nezdaru.

Slečna se před pánem kroutí,
odhazuje zábrany.
Když se synek rozkohoutí,
zatáhne ji do zákoutí,
pak si dá dva frťany.

Sáhne si sem, sáhne tady,
už je celý divoký.
Hněte dívce bujné vnady,
v duchu sčítá její klady,
má však velké nároky.

S čím pán nepočítal ale,
byla dívčí prohnanost.
Počíná si dokonale,
v kapse šmátrá mu troufale,
dokud nemá peněz dost.

Z celé vášně nekonečné,
vyváz s újmou citelnou.
Ženy dneska nejsou vděčné,
bývají i nebezpečné,
jsou pohromou živelnou.
 


Živelný živočich

8. ledna 2013 v 21:46 | Robka
Já mám doma živočicha,
co sežere, k tomu čichá.
Co očichá, to v něm zmizí,
klidně mi to i sám zcizí.
Když ho samotného nechám,
nevěnuje se svým blechám,
nýbrž mému příbytku.
Vezmu na něj bambitku.
Ten živočich krev mi pije,
už jen tím, že se mnou žije.
Každičký den zas a zas,
od rána slyším jeho hlas.
Volá, že má hlad a žízeň,
pak projeví mi svoji přízeň,
že mě taky ožužlá.
Copak můžu být ta zlá?

Pustý ostrov? A co takhle Ostrava?

6. ledna 2013 v 15:55 | Robka
Předpokládám, že málokomu ze čtenářů se podaří ztroskotat u břehů neosídlené pevniny, zato většinu můžou jejich cesty jednou zavést do Ostravy. Na co si dát pozor a jak to vlastně v severomoravské metropoli chodí, to vám prozradí má báseň.

Jak vystupiš na nadraži v Ostravě,
čum, ať nedostaneš čimsik po pale.
Šrajtoflu si strč až hodně naspodek,
bo ti zmizne zrazu cely duchodek.

Na ostruvku rozhližiš se jak cyp,
neviš, do kerej maš nastupiť.
V tramvajce je lidi jak sviňa,
pokud jedeš za bileho dňa.

Dvojka jede až do Vyškovic,
synku, v tej ti bude ale hic,
až pojedeš kolem Uřadu prace!
Dneska začli totiž davky vyplacet.

Lidi je tam jako malych psu,
davej hlavně pozor na kapsu.
Přečteš si to aji v letaku,
visi to na každym baraku.

Na Elektru chodi utracet,
ti, co nemusi jit do prace.
Byla to taka fajna kavarna,
chodili tam haviři aj s babama.

Eště mineš chloubu Ostravy,
Fukušima se ji tu pravi.
V mistech, kaj byla enem bažina,
vyrostla Nova Karolina.

U Vysokych peci by ses neohřal,
bo tam mame fajny areal.
Přišti stanica - naměsti Mirove,
nečekej, že to tam bude takove.

Na zastavce to vypada bledě,
bydli tam ti naši susede.
Hned je tramvajka uplně plna,
Erža přišla aji s děckama.

Socialku dostali malu,
tuž si jedu do Kauflandu pro chalu.
Male děcko z nudy kope stařika,
stařik tenkym hlasem nařika.

Ať nekope, řikat nezkoušej,
bo tě mama vzteky pokouše.
Radši z okynka se podivaj,
jaky tady mame krasny kraj!

Vzdoušek čisty je a svěži,
proudi přimo z chladicich věži.
Obloha jak ocel šediva,
na tu se tu nikdo nediva.

Daleko je odtud do Prahy,
Pražaci se s nami nebavi.
Tak tu žijem zapomenuti,
jak na ostrově - anebo v řiti.

V Indonésii nemají Nessii

12. srpna 2012 v 21:47 | Robka
Na blogu slečny Nikolas,
strávila jsem dlouhý čas.
A proto teď mnohé vím,
ve světě se neztratím.

V Jakartě na motorce,
usazena za borce.
Proháním se v uličkách,
ve vlasech vítr, v očích strach.

Lidé jsou tu přívětiví,
až našinec se tomu diví.
Nemají sic mnoho rupií,
hromadění není jejich mánií.

Učím se jíst rukou pravou,
zápasím se sypkou stravou.
Zelenina s kopkou rýže,
snáz se mezi prsty víže.

Zabloudím také do baru,
nebojím se už nezdaru.
Tančí se tu, zpívá, pije,
noční Jakarta zkrátka žije.

Ochutnám i Guavu,
(brzy se podívám na Jávu.)
Taky tu mají Dračí ovoce,
to vám jsou úplné Vánoce.

Nakonec suvenýr koupím,
snad přitom neprohloupím.
Dám na zkušených cenné rady,
že není radno kupovat bez porady.

Teď už vím, že Indonésie,
není domovem bájné Nessie.
Sluncem je to země zalitá,
to vím - a to se počítá.
***
Článek je napsán pro soutěž na nickii.blog.cz

Tajemství přírody

7. července 2012 v 8:48 | Robka
Tajemství je jako pták
a chytit se nedá,
nečekej, že jen tak,
zbůhdarma v koutě sedá.

Je svobodné, jako laň,
co o závod s větrem běží.
Když pozvedneš k líci zbraň,
krásu její spatříš stěží.

Je dcerou legend mlhavých,
ukryto v ohni, vzduchu, vodě.
Neuslyší je sluch nepravých,
je skryto v srdci, v přírodě.

Zastav se na chvíli, člověče,
a vyslyš ten moudrý hlas.
Život mezi prsty proteče,
když za vábničkou tajemna
hnát budeš se zas a zas.

Malá holčička a čokoláda

30. června 2012 v 20:40 | Robka
Žila byla jedna malá holčička a její maminka. Bydlely spolu samy v maličkém bytě a bylo jim dobře. Dokud byla holčička hodně malá, maminka jí nikdy nedávala čokoládu ani bonbóny, protože nechtěla, aby se jí zkazily zuby. Přečetla si to totiž v chytrých knížkách a jelikož chtěla být vzornou mámou, pečlivě tyto rady dodržovala. Byla ještě hodně mladá a chtěla všechno dělat co nejlíp.
Maminka ovšem dlouho nezůstávala jediná, kdo měl vliv na výchovu malé holčičky. Byly tady babičky a dědečkové, strýčkové a tety a ti všichni občas chtěli holčičce udělat radost. A jak jinak udělat radost malému dítěti, než tím, že mu koupí něco dobrého? Tak se maminka musela smířit s tím, že holčička občas nějakou čokoládku dostala.
Jednoho dne přišla chvíle, kdy maminka musela nastoupit do práce. Babičky, dědečkové, tety a strýčkové holčičku hlídat nemohli, a tak jí sehnala místo v jesličkách. Jenže holčičce se tam moc nelíbilo a navíc byla pořád nemocná, což maminku trápilo ze všeho nejvíc. Našla tedy jednu pohádkovou babičku, která chtěla hlídat malou kudrnatou dívenku u sebe doma.
Babička byla tak moc hodná a pohádková, že se holčičce od ní kolikrát ani nechtělo domů. Každé ráno vařila polívku a kupovala jí pokaždé jeden čokoládový bonbón. Za odměnu, protože holčička ji vždycky poslouchala a vůbec nezlobila.
Jenže každá pohádka jednou skončí, babička onemocněla a nemohla dívenku dál hlídat. Dívence bylo smutno po babiččiných čokoládových bonbónech a ještě víc po tom, jak spolu chodily do lesa trhat bez a vařily z něj sirup. A taky po tom, jak jí babička vyprávěla příběhy a hrála si s ní.
Nastala těžká otázka kam holčička půjde, když maminka musí pracovat, aby obě uživila. Ta nakonec přišla s nápadem, že sežene nějakou hodnou paní, která bude za peníze holčičku hlídat.
Povedlo se sehnat jednu, co měla sama tři děti a ta se uvolila za osmset korun na měsíc hlídat malou, ani ne tříletou holčičku. Psal se rok 1990 a tahle suma znamenala pro maminku skoro třetinu její výplaty, ale co by neudělala pro zdraví své holčičky, když byla v jeslích tak moc nemocná.
Paní, co hlídala, ale nebyla tak hodná, jako pohádková babička. Většinou zavřela děti společně do pokojíku a nechala je hrát si samotné. A malá holčička si hrát nemohla, protože jí nikdo nepůjčil hračky.
Když paní šla s dětmi do obchodu, koupila jim čokoládu. Koupila čokoládu pro své tři děti, ale pro malou holčičku už jí nezbylo. Holčička byla smutná, ale nechtěla si mamince stěžovat.
Mamince bylo divné, že vždycky, když pro ni po práci přijde, má holčička hlad. Většinou musely hned jít do obchodu pro svačinku. A taky jí bylo divné, že za nějaký čas začalo být holčičce ráno špatně a nechtěla nikam jít. Hned měla podezření, že se tam děje něco nekalého.
A taky se dělo. Když paní nechala v pokojíku děti samotné, její starší dcerka holčičce ošklivě nadávala. Když to pak holčička zopakovala, paní se rozčilila a řekla mamince, že si nenechá kazit své vzorné dítě. Tak se s maminkou pohádaly, až se maminka zařekla, že holčičku už nikdy k téhle paní nepustí.
Holčička byla šťastná, že už tam nemusí. Byla šťastnější, než kdyby jí maminka koupila celý pytel čokolády. Maminka by to teď klidně udělala, protože měla špatné svědomí, že nechala holčičku napospas nehodným lidem. Ale v životě ještě naseká tolik chyb, že by to nespravil ani vagón z čokoládového souhvězdí Orion.

Čekuláda

26. června 2012 v 21:49 | Robka
Když se řekne čokoláda, vzpomenu si hned na kouzelný výraz "čekuláda" z neméně kouzelné knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Ono je vůbec zajímavé vědět, že čokoláda, jakožto nápoj nebo pokrm pro vyšší vrstvy obyvatelstva, nenašel v češtině své pojmenování, jako třeba všednější káva a čaj. Slovo pochází ze středoamerických jazyků a do Evropy ho přivezli Španělé, jejichž pojmenování této pochoutky jest v původním znění chocolate. U nás se od konce sedmnáctého století objevuje několik variant: od původního čokolada, či čokoláda, přes němčinou poznamenanou ssukoládu, či ssokoladu. V pozdějších letech se objevil tvar, ovlivněný polštinou - čekoláda. Pokusy osvobodit slovo od cizích vlivů a dodat mu českou podobu vyplývá z lidových tvarů šukoláda a čukoláda. Je v nich patrná snaha rozlišit dvě o ve slově čokoláda - tak vznikaly další tvary, jako čekuláda, čokuláda, čukoláda. Člověk by si na tom dnes zlámal jazyk, ale pořád to slůvko vystihuje jedinečnou vůni kakaových bobů a jemnou, sametovou chuť exotické pochoutky.
Po tomto krátkém a poučném úvodu (jehož zdroj můžete nalézt zde ) vám tu teď nabídnu svou skromnou čokoládovou veršovanou variaci.
Ví každá hospodyňka mladá,
cože umí pravá čokoláda.
Připravit z ní nápoj hebký,
toť úkol vpravdě nelehký.

A což teprve polevu zrobiti,
dílo se nemusí vždy zdařiti.
Někdy příliš hustá zdá se,
jindy zase roztéká se.

Kousek pochoutky té tmavé,
bábovce dodá aroma voňavé.
Když rozpustíme ji v šlehačce,
zachutná babičce i školačce.

Dort si bez ní asi nepředstaví,
nevěsta a ženich, co svatbu slaví.
Chutná i samotná, je pro každý věk,
co vám mám povídat, je to zkrátka lék!

Krása ostravštiny

17. června 2012 v 8:38 | Robka
Ostravo Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí, Ostravo Ostravo, černá hvězdo nad hlavou. Pámbů rozdal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu. Ostravo, Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude... zpívá Jaromír Nohavica coby vyznání svému městu. Pro mě, zarytého patriota, je Ostrava krásná, plná rázovitých, tvrdých a přitom dobrosrdečných lidí. Město, za minulého režimu nazývané Ocelovým srdcem republiky, se dnes mění - někdy v jeho prospěch, někdy bohužel jen pro obchodní zájmy developerů. Co se ovšem nemění, jsou právě svérázní Ostravané a jejich nezaměnitelný dialekt.
Je zvláštní, že můj vztah k městu, kde jsem se narodila, vyrostla a kde stále žiji, se formoval velice pozvolna. Jako dítě jsem své město nenáviděla - tedy nenáviděla jsem jeho hutě, kouřící komíny a popílek, padající na náš balkón (který jsem měla za úkol vždy v sobotu uklízet) i do našich plic. A vlastně jsem neměla ráda ani ostravskou řeč - moji rodiče byli učitelé a doma se mluvilo v rámci možností spisovně. Moje maminka navíc pochází z Jižních Čech a zachovala si svůj český dialekt podnes, i když už je jí skoro sedmdesát.
"Kaj vališ, děvucho?" když mě takto někdo oslovil, tak se mi zježily všechny chlupy na těle. Ovšem čas plyne a názory se mění - za nějakých pár let už jsem si při návštěvě v Čechách dělala legraci z toho, že v hospodě nevěděli, co je sodovka. Přinesli mi sodovou vodu a já přitom chtěla žlutou limonádu. Jenže u nás se lidi nepářou s dlouhými názvy - prostě je to sodovka, nebo jak říkají někteří starší zodovka.
Velmi ráda jsem taky používala slovo sichrhajcka namísto spínacího špendlíku, štrample, místo punčocháčů a kochala se pohledem na udivené obličeje mých českých příbuzných a přátel, kteří absolutně netušili, co chci. Bylo to skoro tak hezké, jako bylo asi hezké pro Slováky mluvit v naší přítomnosti maďarsky.
Člověk si ani neuvědomí, jak moc "načichne" prostředím, ve kterém žije. Moje dcera se před pár lety odstěhovala do Prahy a občas mívala problém s porozuměním některých slov. Tedy ona rozuměla, ale Pražáci nerozuměli jí. Jednou tam použila slovo "rožnout", což u nás naprosto normálně znamená rozsvítit a dotyčný na ni hleděl jako na blázna. A nedávno mi vyprávěla, že v Praze vůbec neznají slovo vaječina! Nechtěla jsem tomu věřit a ptala se, jak tomu tedy říkají. "Míchaná vejce!" zněla odpověď. No teda, než bych tohle řekla, tak mám tu vaječinu už studenou.
Nakonec i moje přezdívka zde na blogu je odvozena z ostravštiny. Robka, nebo roba znamená žena a je to odvozeno od slovesa robit, čili dělat. Když se na to podíváte objektivně, ženské nebo roby mají vždycky víc práce, než chlopi a muži. Chlop si po fajrontě zajdě do putyky na par kusku a potem vali dom. Tam už čeka gryfna robka s obidem, byt ukluzeny, žradlo z Kauflandu v lednici a televiza nažhavena.
Občas si u nás děláme legraci, že Pražáci mají na všechno dost času, proto natahují slova a "zpívají". Tady bylo zvykem makat, možná proto je ostravština tak rychlá a krátká. Když Ostravák mluví, je to jako kulomet.
Jak se u nás říká: "Ostravaci maji kratke zobaky". A dodáváme: "Bo neni čas."

Kam dál