Červen 2012

Malá holčička a čokoláda

30. června 2012 v 20:40 | Robka
Žila byla jedna malá holčička a její maminka. Bydlely spolu samy v maličkém bytě a bylo jim dobře. Dokud byla holčička hodně malá, maminka jí nikdy nedávala čokoládu ani bonbóny, protože nechtěla, aby se jí zkazily zuby. Přečetla si to totiž v chytrých knížkách a jelikož chtěla být vzornou mámou, pečlivě tyto rady dodržovala. Byla ještě hodně mladá a chtěla všechno dělat co nejlíp.
Maminka ovšem dlouho nezůstávala jediná, kdo měl vliv na výchovu malé holčičky. Byly tady babičky a dědečkové, strýčkové a tety a ti všichni občas chtěli holčičce udělat radost. A jak jinak udělat radost malému dítěti, než tím, že mu koupí něco dobrého? Tak se maminka musela smířit s tím, že holčička občas nějakou čokoládku dostala.
Jednoho dne přišla chvíle, kdy maminka musela nastoupit do práce. Babičky, dědečkové, tety a strýčkové holčičku hlídat nemohli, a tak jí sehnala místo v jesličkách. Jenže holčičce se tam moc nelíbilo a navíc byla pořád nemocná, což maminku trápilo ze všeho nejvíc. Našla tedy jednu pohádkovou babičku, která chtěla hlídat malou kudrnatou dívenku u sebe doma.
Babička byla tak moc hodná a pohádková, že se holčičce od ní kolikrát ani nechtělo domů. Každé ráno vařila polívku a kupovala jí pokaždé jeden čokoládový bonbón. Za odměnu, protože holčička ji vždycky poslouchala a vůbec nezlobila.
Jenže každá pohádka jednou skončí, babička onemocněla a nemohla dívenku dál hlídat. Dívence bylo smutno po babiččiných čokoládových bonbónech a ještě víc po tom, jak spolu chodily do lesa trhat bez a vařily z něj sirup. A taky po tom, jak jí babička vyprávěla příběhy a hrála si s ní.
Nastala těžká otázka kam holčička půjde, když maminka musí pracovat, aby obě uživila. Ta nakonec přišla s nápadem, že sežene nějakou hodnou paní, která bude za peníze holčičku hlídat.
Povedlo se sehnat jednu, co měla sama tři děti a ta se uvolila za osmset korun na měsíc hlídat malou, ani ne tříletou holčičku. Psal se rok 1990 a tahle suma znamenala pro maminku skoro třetinu její výplaty, ale co by neudělala pro zdraví své holčičky, když byla v jeslích tak moc nemocná.
Paní, co hlídala, ale nebyla tak hodná, jako pohádková babička. Většinou zavřela děti společně do pokojíku a nechala je hrát si samotné. A malá holčička si hrát nemohla, protože jí nikdo nepůjčil hračky.
Když paní šla s dětmi do obchodu, koupila jim čokoládu. Koupila čokoládu pro své tři děti, ale pro malou holčičku už jí nezbylo. Holčička byla smutná, ale nechtěla si mamince stěžovat.
Mamince bylo divné, že vždycky, když pro ni po práci přijde, má holčička hlad. Většinou musely hned jít do obchodu pro svačinku. A taky jí bylo divné, že za nějaký čas začalo být holčičce ráno špatně a nechtěla nikam jít. Hned měla podezření, že se tam děje něco nekalého.
A taky se dělo. Když paní nechala v pokojíku děti samotné, její starší dcerka holčičce ošklivě nadávala. Když to pak holčička zopakovala, paní se rozčilila a řekla mamince, že si nenechá kazit své vzorné dítě. Tak se s maminkou pohádaly, až se maminka zařekla, že holčičku už nikdy k téhle paní nepustí.
Holčička byla šťastná, že už tam nemusí. Byla šťastnější, než kdyby jí maminka koupila celý pytel čokolády. Maminka by to teď klidně udělala, protože měla špatné svědomí, že nechala holčičku napospas nehodným lidem. Ale v životě ještě naseká tolik chyb, že by to nespravil ani vagón z čokoládového souhvězdí Orion.

Čekuláda

26. června 2012 v 21:49 | Robka
Když se řekne čokoláda, vzpomenu si hned na kouzelný výraz "čekuláda" z neméně kouzelné knihy Karla Poláčka Bylo nás pět. Ono je vůbec zajímavé vědět, že čokoláda, jakožto nápoj nebo pokrm pro vyšší vrstvy obyvatelstva, nenašel v češtině své pojmenování, jako třeba všednější káva a čaj. Slovo pochází ze středoamerických jazyků a do Evropy ho přivezli Španělé, jejichž pojmenování této pochoutky jest v původním znění chocolate. U nás se od konce sedmnáctého století objevuje několik variant: od původního čokolada, či čokoláda, přes němčinou poznamenanou ssukoládu, či ssokoladu. V pozdějších letech se objevil tvar, ovlivněný polštinou - čekoláda. Pokusy osvobodit slovo od cizích vlivů a dodat mu českou podobu vyplývá z lidových tvarů šukoláda a čukoláda. Je v nich patrná snaha rozlišit dvě o ve slově čokoláda - tak vznikaly další tvary, jako čekuláda, čokuláda, čukoláda. Člověk by si na tom dnes zlámal jazyk, ale pořád to slůvko vystihuje jedinečnou vůni kakaových bobů a jemnou, sametovou chuť exotické pochoutky.
Po tomto krátkém a poučném úvodu (jehož zdroj můžete nalézt zde ) vám tu teď nabídnu svou skromnou čokoládovou veršovanou variaci.
Ví každá hospodyňka mladá,
cože umí pravá čokoláda.
Připravit z ní nápoj hebký,
toť úkol vpravdě nelehký.

A což teprve polevu zrobiti,
dílo se nemusí vždy zdařiti.
Někdy příliš hustá zdá se,
jindy zase roztéká se.

Kousek pochoutky té tmavé,
bábovce dodá aroma voňavé.
Když rozpustíme ji v šlehačce,
zachutná babičce i školačce.

Dort si bez ní asi nepředstaví,
nevěsta a ženich, co svatbu slaví.
Chutná i samotná, je pro každý věk,
co vám mám povídat, je to zkrátka lék!

Krása ostravštiny

17. června 2012 v 8:38 | Robka
Ostravo Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí, Ostravo Ostravo, černá hvězdo nad hlavou. Pámbů rozdal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu. Ostravo, Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude... zpívá Jaromír Nohavica coby vyznání svému městu. Pro mě, zarytého patriota, je Ostrava krásná, plná rázovitých, tvrdých a přitom dobrosrdečných lidí. Město, za minulého režimu nazývané Ocelovým srdcem republiky, se dnes mění - někdy v jeho prospěch, někdy bohužel jen pro obchodní zájmy developerů. Co se ovšem nemění, jsou právě svérázní Ostravané a jejich nezaměnitelný dialekt.
Je zvláštní, že můj vztah k městu, kde jsem se narodila, vyrostla a kde stále žiji, se formoval velice pozvolna. Jako dítě jsem své město nenáviděla - tedy nenáviděla jsem jeho hutě, kouřící komíny a popílek, padající na náš balkón (který jsem měla za úkol vždy v sobotu uklízet) i do našich plic. A vlastně jsem neměla ráda ani ostravskou řeč - moji rodiče byli učitelé a doma se mluvilo v rámci možností spisovně. Moje maminka navíc pochází z Jižních Čech a zachovala si svůj český dialekt podnes, i když už je jí skoro sedmdesát.
"Kaj vališ, děvucho?" když mě takto někdo oslovil, tak se mi zježily všechny chlupy na těle. Ovšem čas plyne a názory se mění - za nějakých pár let už jsem si při návštěvě v Čechách dělala legraci z toho, že v hospodě nevěděli, co je sodovka. Přinesli mi sodovou vodu a já přitom chtěla žlutou limonádu. Jenže u nás se lidi nepářou s dlouhými názvy - prostě je to sodovka, nebo jak říkají někteří starší zodovka.
Velmi ráda jsem taky používala slovo sichrhajcka namísto spínacího špendlíku, štrample, místo punčocháčů a kochala se pohledem na udivené obličeje mých českých příbuzných a přátel, kteří absolutně netušili, co chci. Bylo to skoro tak hezké, jako bylo asi hezké pro Slováky mluvit v naší přítomnosti maďarsky.
Člověk si ani neuvědomí, jak moc "načichne" prostředím, ve kterém žije. Moje dcera se před pár lety odstěhovala do Prahy a občas mívala problém s porozuměním některých slov. Tedy ona rozuměla, ale Pražáci nerozuměli jí. Jednou tam použila slovo "rožnout", což u nás naprosto normálně znamená rozsvítit a dotyčný na ni hleděl jako na blázna. A nedávno mi vyprávěla, že v Praze vůbec neznají slovo vaječina! Nechtěla jsem tomu věřit a ptala se, jak tomu tedy říkají. "Míchaná vejce!" zněla odpověď. No teda, než bych tohle řekla, tak mám tu vaječinu už studenou.
Nakonec i moje přezdívka zde na blogu je odvozena z ostravštiny. Robka, nebo roba znamená žena a je to odvozeno od slovesa robit, čili dělat. Když se na to podíváte objektivně, ženské nebo roby mají vždycky víc práce, než chlopi a muži. Chlop si po fajrontě zajdě do putyky na par kusku a potem vali dom. Tam už čeka gryfna robka s obidem, byt ukluzeny, žradlo z Kauflandu v lednici a televiza nažhavena.
Občas si u nás děláme legraci, že Pražáci mají na všechno dost času, proto natahují slova a "zpívají". Tady bylo zvykem makat, možná proto je ostravština tak rychlá a krátká. Když Ostravák mluví, je to jako kulomet.
Jak se u nás říká: "Ostravaci maji kratke zobaky". A dodáváme: "Bo neni čas."

Jeden krásný den v krásné práci

16. června 2012 v 18:49 | Robka
"Pani, pojďte dál. Už mi ji přivezli! Že je krásná, co?" S unaveným úsměvem vstupuji do dveří, zapatlaných žlutohnědou barvou k nepoznání a zouvám si boty. Dnes jsem u svého posledního klienta, šichta mi pomalu končí. Nesmím na sobě nechat znát únavu, je to sice chlap jak hora, ale duší velké děcko. Koukám na jeho tričko, z něhož mu leze hodný kus vystouplého břicha - nějak se tomu pohledu nemůžu ubránit. Za tu dobu, co ho máme v péči, pěkně přibral, pomyslím si. To ta jeho nutela a vepřové nožičky. Nejmíň patnáct kilo, odhaduji znalecky.
"No teda, pane J. Takovou nemám ani já!" pronesu při pohledu do pokoje. "Ále ne, vy máte určitě taky pěknou. To vy jen tak říkáte." praví rozjařeně a se smíchem. "No to tedy nemám. Ta moje má ještě čumák a vy ji máte moderní, plochou a tenkou. A ten krásný obraz!" obdivuji nahlas, abych mu udělala radost. A on tu radost skutečně má, září štěstím jako sluníčko. S láskou pozoruje televizní přijímač, který mu koupila "sociálka" a pro nějž vyhradil místo v rohu pokoje a naistaloval nad ním hned vánoční řetěz s blikajícími modrými světýlky. Je sice červen, ale co. Tady jsou Vánoce celý rok.
Pokaždé, když k němu přijdu, musím se jít podívat, jak zase přestavěl pokoj. Má vášnivou mánii všechno přemisťovat a zkoušet, jak to bude vypadat líp. Jeho měřítka krásy jsou úplně jiná, než ta moje - rozhodně se mi nelíbí kýčovité sošky psů a jelenů v kombinaci s barvotiskovým obrázkem Krista s trnovou korunou. Stejně je to zvláštní - tihle lidi, kteří se podvědomě cítí být opuštěni, hledají spásu u Boha. I když asi víru chápou po svém a do kostela nechodí, Kristus je provází na každém kroku. Tenhle pán ho má i na tapetě mobilu.
Jdeme zpět do kuchyně. Mým úkolem je sepsat si potraviny a "hygienu", jak říká drogistickému zboží. Dvakrát týdně tu chodím takhle sepisovat nákupní seznam, protože není schopný si sám koupit to, co potřebuje. Když dostane peníze, jde, nakoupí pět kilo vepřových nožiček a narve si je do mrazáku. Vzpomenu si na svou první návštěvu tady. Všude plno nožiček, které morbidně čuměly z všech koutů lednice. Jinak pusto a prázdno.
"No, co bych tak mohl chtít." škrábe se na břiše. Už to znám, teď si začne vymýšlet. Zase nemá olej a to jsem mu ho před týdnem kupovala. Co on s ním dělá? Snad ho nepije spolu s vodou po holení a šťávou? Ty mu taky kupuju každou chvíli. Jasně, zase chce vodu po holení. Říká mi to s omluvou v buličích očích a rukama prosí, jako malé dítě. Co s vámi mám dělat, zas dostanu od "sociálky" vynadáno, že voda po holení stačí jednou za měsíc. No jo, ale když on chce vonět, pani sociální!
Najednou si ke mně přisedne a důvěrně praví: " Něco bych od vás, no, potřeboval." Když je nervózní, začne koktat. "Víte, já mám ty děcka tady, no, na té Charitě a já bych jim chtěl něco poslat, no." Děcka - to jsou dva kluci, z nichž jeden je údajně jeho. Máme podezření, že maminka to otcovství na něj narafičila, aby měla jisté prachy ze sociálky.
"Já bych, pani, tam za nima šel, ale ona jim zakázala se mnou mluvit. Ten můj malý Pepíček mi řekl - běž pryč, tato. Tak mi to řekl. Ale on za to chudáček nemůže, to ona ho navedla. Já je mám rád, pani. Moc." Teď už pláče. Je mi ho líto a pozoruji stružku slz, co se leskne na neuvěřitelně tmavém podkladu jeho pleti. "Ale vždyť vy máte právo za nimi zajít." chlácholím ho. "No, to jo, ale já se s ní nechci hádat. Zajděte tam vy, já těm děckám něco pošlu, ať vidí, že nejsem škrob." Najednou začne vytahovat ze skříňky pomeranče, co jsem mu dnes donesla a dává je do igelitky. A ještě jablka a banány. Ty jsem mu taky donesla. Tak a dejte to těm mým dětem. Pepíčkovi a Mariánovi. A řekněte jim tam, pani, ať jim to ti bílí nesní!
To jsem si zas dala, nadávám si, když táhnu tašku s ovocem směrem k Charitě. Naštěstí to není daleko. Kdyby mě tak viděla naše šéfka, to by bylo řečí! Hned by řekla, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není.
Slíbila jsem mu, že tam zajdu, tak ho nesmím zklamat. Před rozlehlou starou vilou se zastavím. Chodím tudy často, ale ještě nikdy jsem nezvonila u těch vysokých dveří. Zkusím zazvonit nejdřív u branky. Zkouším to několikrát a nic. Zvonek asi nefunguje. Musím jít k těm dveřím. Zkouším to znovu. Na zvonku se skvěje nápis Náruč dětem. Nikdo ale nepřichází, aby mi otevřel.
Nakonec se rozhodnu stisknout tlačítko s nápisem Domovinka. Zvonek se rozdrnčí a vzápětí mi přijde otevřít sympatická starší paní. Zve mě dovnitř a ukazuje mi, kudy mám jít nahoru, kde jsou děti.
Vystupuji po schodech a slyším dívčí smích. V kanceláři v prvním patře se spolu baví dvě mladé holky, jedna mě zmerčí a když jí vysvětlím, oč jde, hned mě táhne zpátky na chodbu. Sem rodiče nesmí, vysvětluje. Předávám jí tašku s ovocem a objasňuji situaci. Děvče pokyvuje důležitě hlavou a ukazuje na návštěvní hodiny. Od tří do pěti může pán za dětmi přijít posedět na zahradě. A to ovoce jim dáme, spolehněte se.
Odcházím, svůj úkol jsem splnila. Nějak ale z mysli nemůžu vypudit ty děti a jejich "tátu". Patří to už k mojí povaze, že mi problémy klientů přirostou k srdci víc, než je zdrávo. Hned v úterý začnu pana J. zpracovávat, aby se nebál a za dětmi na návštěvu zašel. Jsem odhodlaná tam třeba jít i s ním. Je krásné, když člověk cítí, že jeho práce má alespoň nějaký smysl. Třeba jen ten, že přináší lidem soucit, naději a účast. A mi tento den přinesl poznání, že každý člověk je krásný. Jen je někdy třeba tu krásu hledat. Třeba v upřímných slzách člověka, který stojí na okraji společnosti.