Jeden krásný den v krásné práci

16. června 2012 v 18:49 | Robka
"Pani, pojďte dál. Už mi ji přivezli! Že je krásná, co?" S unaveným úsměvem vstupuji do dveří, zapatlaných žlutohnědou barvou k nepoznání a zouvám si boty. Dnes jsem u svého posledního klienta, šichta mi pomalu končí. Nesmím na sobě nechat znát únavu, je to sice chlap jak hora, ale duší velké děcko. Koukám na jeho tričko, z něhož mu leze hodný kus vystouplého břicha - nějak se tomu pohledu nemůžu ubránit. Za tu dobu, co ho máme v péči, pěkně přibral, pomyslím si. To ta jeho nutela a vepřové nožičky. Nejmíň patnáct kilo, odhaduji znalecky.
"No teda, pane J. Takovou nemám ani já!" pronesu při pohledu do pokoje. "Ále ne, vy máte určitě taky pěknou. To vy jen tak říkáte." praví rozjařeně a se smíchem. "No to tedy nemám. Ta moje má ještě čumák a vy ji máte moderní, plochou a tenkou. A ten krásný obraz!" obdivuji nahlas, abych mu udělala radost. A on tu radost skutečně má, září štěstím jako sluníčko. S láskou pozoruje televizní přijímač, který mu koupila "sociálka" a pro nějž vyhradil místo v rohu pokoje a naistaloval nad ním hned vánoční řetěz s blikajícími modrými světýlky. Je sice červen, ale co. Tady jsou Vánoce celý rok.
Pokaždé, když k němu přijdu, musím se jít podívat, jak zase přestavěl pokoj. Má vášnivou mánii všechno přemisťovat a zkoušet, jak to bude vypadat líp. Jeho měřítka krásy jsou úplně jiná, než ta moje - rozhodně se mi nelíbí kýčovité sošky psů a jelenů v kombinaci s barvotiskovým obrázkem Krista s trnovou korunou. Stejně je to zvláštní - tihle lidi, kteří se podvědomě cítí být opuštěni, hledají spásu u Boha. I když asi víru chápou po svém a do kostela nechodí, Kristus je provází na každém kroku. Tenhle pán ho má i na tapetě mobilu.
Jdeme zpět do kuchyně. Mým úkolem je sepsat si potraviny a "hygienu", jak říká drogistickému zboží. Dvakrát týdně tu chodím takhle sepisovat nákupní seznam, protože není schopný si sám koupit to, co potřebuje. Když dostane peníze, jde, nakoupí pět kilo vepřových nožiček a narve si je do mrazáku. Vzpomenu si na svou první návštěvu tady. Všude plno nožiček, které morbidně čuměly z všech koutů lednice. Jinak pusto a prázdno.
"No, co bych tak mohl chtít." škrábe se na břiše. Už to znám, teď si začne vymýšlet. Zase nemá olej a to jsem mu ho před týdnem kupovala. Co on s ním dělá? Snad ho nepije spolu s vodou po holení a šťávou? Ty mu taky kupuju každou chvíli. Jasně, zase chce vodu po holení. Říká mi to s omluvou v buličích očích a rukama prosí, jako malé dítě. Co s vámi mám dělat, zas dostanu od "sociálky" vynadáno, že voda po holení stačí jednou za měsíc. No jo, ale když on chce vonět, pani sociální!
Najednou si ke mně přisedne a důvěrně praví: " Něco bych od vás, no, potřeboval." Když je nervózní, začne koktat. "Víte, já mám ty děcka tady, no, na té Charitě a já bych jim chtěl něco poslat, no." Děcka - to jsou dva kluci, z nichž jeden je údajně jeho. Máme podezření, že maminka to otcovství na něj narafičila, aby měla jisté prachy ze sociálky.
"Já bych, pani, tam za nima šel, ale ona jim zakázala se mnou mluvit. Ten můj malý Pepíček mi řekl - běž pryč, tato. Tak mi to řekl. Ale on za to chudáček nemůže, to ona ho navedla. Já je mám rád, pani. Moc." Teď už pláče. Je mi ho líto a pozoruji stružku slz, co se leskne na neuvěřitelně tmavém podkladu jeho pleti. "Ale vždyť vy máte právo za nimi zajít." chlácholím ho. "No, to jo, ale já se s ní nechci hádat. Zajděte tam vy, já těm děckám něco pošlu, ať vidí, že nejsem škrob." Najednou začne vytahovat ze skříňky pomeranče, co jsem mu dnes donesla a dává je do igelitky. A ještě jablka a banány. Ty jsem mu taky donesla. Tak a dejte to těm mým dětem. Pepíčkovi a Mariánovi. A řekněte jim tam, pani, ať jim to ti bílí nesní!
To jsem si zas dala, nadávám si, když táhnu tašku s ovocem směrem k Charitě. Naštěstí to není daleko. Kdyby mě tak viděla naše šéfka, to by bylo řečí! Hned by řekla, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není.
Slíbila jsem mu, že tam zajdu, tak ho nesmím zklamat. Před rozlehlou starou vilou se zastavím. Chodím tudy často, ale ještě nikdy jsem nezvonila u těch vysokých dveří. Zkusím zazvonit nejdřív u branky. Zkouším to několikrát a nic. Zvonek asi nefunguje. Musím jít k těm dveřím. Zkouším to znovu. Na zvonku se skvěje nápis Náruč dětem. Nikdo ale nepřichází, aby mi otevřel.
Nakonec se rozhodnu stisknout tlačítko s nápisem Domovinka. Zvonek se rozdrnčí a vzápětí mi přijde otevřít sympatická starší paní. Zve mě dovnitř a ukazuje mi, kudy mám jít nahoru, kde jsou děti.
Vystupuji po schodech a slyším dívčí smích. V kanceláři v prvním patře se spolu baví dvě mladé holky, jedna mě zmerčí a když jí vysvětlím, oč jde, hned mě táhne zpátky na chodbu. Sem rodiče nesmí, vysvětluje. Předávám jí tašku s ovocem a objasňuji situaci. Děvče pokyvuje důležitě hlavou a ukazuje na návštěvní hodiny. Od tří do pěti může pán za dětmi přijít posedět na zahradě. A to ovoce jim dáme, spolehněte se.
Odcházím, svůj úkol jsem splnila. Nějak ale z mysli nemůžu vypudit ty děti a jejich "tátu". Patří to už k mojí povaze, že mi problémy klientů přirostou k srdci víc, než je zdrávo. Hned v úterý začnu pana J. zpracovávat, aby se nebál a za dětmi na návštěvu zašel. Jsem odhodlaná tam třeba jít i s ním. Je krásné, když člověk cítí, že jeho práce má alespoň nějaký smysl. Třeba jen ten, že přináší lidem soucit, naději a účast. A mi tento den přinesl poznání, že každý člověk je krásný. Jen je někdy třeba tu krásu hledat. Třeba v upřímných slzách člověka, který stojí na okraji společnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 16. června 2012 v 18:59 | Reagovat

pěkné :-))))))

2 jezinka jezinka | Web | 16. června 2012 v 19:01 | Reagovat

Neděláš lehkou práci, ale věřím, že ti to jejich úsměv vynahradí.

3 party-blog party-blog | 16. června 2012 v 19:07 | Reagovat

Krásne! :)

4 Anett Anett | E-mail | Web | 16. června 2012 v 19:13 | Reagovat

moc pěkné

5 Lilly Lilly | E-mail | Web | 16. června 2012 v 19:16 | Reagovat

Krásne napísané!

6 Robka Robka | Web | 16. června 2012 v 20:01 | Reagovat

Všem děkuji za komentáře:-)

7 edithhola edithhola | E-mail | Web | 17. června 2012 v 17:08 | Reagovat

Silné! Tak napiště, jak se zadařilo se setkáním otce s dětmi.

8 Robka Robka | Web | 17. června 2012 v 19:03 | Reagovat

[7]: Děkuji. Určitě ještě napíšu, jak se to bude vyvíjet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama